Příběh Ztraceného Myslivce - Kapitola první

,,Jak již bylo řečeno, Pat Tillman zemřel na následky svého zranění v Bagdádské nemocnici. Velení Americké armády prohlásilo, že byl zabit nepřáteli při přepadu u vesnice Sperah, ale jeden z jeho spolubojovníků, který nechtěl být jmenován, nám oznámili, že Pat mohl být zabít palbou vlastních vojáků. Brigádní Generál Gary M. Jones to odmítl komentovat s tím, že celá věc je ještě ve vyšetřování. Další zprávy z Iráku..."

George Fuery zavrtěl hlavou, vstal od rádia a odebral se do kuchyně. Před dvěma lety udělal to samé, co Pat. Přidal se do armády jako reakci na jedenácté září, ale před půl rokem byl v Bagdádu těžce postřelen jedním z rebelů, a byl převezen do Ameriky. Viděl v tom osud, už druhý, proto odešel, stejně jako tenkrát po válce v Perském zálivu, tentokrát do invalidního důchodu. Vybral úspory a přestěhoval se na Aljašku, kde se rozhodl živit lovem.

Stejně ho to táhlo zpátky. Táhlo to ho zpátky celé ty roky. Odmítal si to přiznat, ale hluboko uvnitř věděl, že ve chvíli, kdy ve svých osmnácti nastoupil do armády, byl vojákem na celý život. Ano, viděl spoustu ošklivých věcí, a zažil to, co by rád zapomněl, ale když uslyšel slovo ,,válka" nebo ,,bitva", začala mu vřít krev. Tyhle myšlenky časem zaplašil, ale ten den, kdy se Amerika změnila, kdy po světovém obchodním centru zbyl jen pustý kráter, nemohl jinak, než se tam vrátit. A teď je zase tady.

,,To by stačilo," napomenul se George nahlas. Z těhlech myšlenek by jeden akorát dostal depresi. Přešel k lednici, vytáhl plechovku piva a vyšel ven na zápraží. Jeho pes Archer, který ležel venku, zvedl hlavu a tázavě se podíval na svého pána. ,,Ne, teď se nikam nepůjde Archie," pravil George přívětivě. ,,Už se začíná stmívat, ale zítra si vyrazíme do divočiny." Archer krátce štěkl v souhlas a položil hlavu zpátky směrem k západu. George se tam také zadíval, sledoval zapadající slunce, které začalo barvit oblohu a mraky do sytě rudé barvy. Uslyšel krátké mňouknutí a do klína mu skočila mourovatá kočka. ,,Ahoj Damsel, celý den jsem tě neviděl. Kde ses zase toulala?" zeptal se George a pohladil toto zosobnění egyptských bohů, které se přečasto chovalo, jako by minulost stále platila. Damsel neodpověděla, jen zaťala drápky do Georgových nohou a začala příst.

Byl tu klid. Celé dny nemusel potkat ani živáčka a to mu jistým způsobem vyhovovalo. Ne, vyhovovalo mu to úplně. Otevřel plechovku a pořádně se napil. Nechápal, proč se sem nepřesunul dříve. Tohle se s Chicagem nedalo vůbec srovnat. Modrá obloha, hluboké lesy na všechny strany a křišťálově průzračné říčky mu hojily srdce i duši. Každou noc odcházel spát klidně. Noční můry ho zde netrápily.

Přesto tuhle noc měl skutečně podivné sny. Stál na hranici jakési temné propasti, za ním byla strašlivá výzva, a před sebou cítil obrovské nebezpečí. Vedle něj stál poručík Whitney, který zemřel před mnoha lety v bitvě o Khafji. Vypadal přesně tak, jak si ho George pamatoval. V čele mu zel otvor po kulce, z něj proudila krev, stékala mu po obličeji a vpívala se do jeho vojenské uniformy, která se postupně barvila do černa. Přesto si poručík tohoto nevšímal. Zdál se být zaujatý propastí před sebou, hleděl na ni zamyšleně, jako hráč šachů předtím, než dá závěrečný mat. ,,Musíš být připraven," řekl náhle a otočil se na George.

Ten jen pokrčil rameny a zeptal se: ,,Připraven na co?" Ale poručík i s propastí zmizel.

Když se opětovně rozhlédl, stál v temné uličce ve městě s arabskou architekturou. Poznal, že je zpátky v Bagdádu. Před ním stál irácký chlapec a zvědavě si ho prohlížel. ,,Nesmíš se bát. Nesmíš se vzdát. Nevíš, kdo za tebe může převzít zodpovědnost."

Než se stačil George na cokoliv zeptat, i tato vize zmizela. Po zbytek snu se procházel zčernalou krajinou a hledal to, co nesmělo být nalezeno. Cítil všudypřítomnou hrozbu i varování ale nedbal jich. Zvědavost vše překonala. Nevěděl však, co má hledat. A když se probudil, nevěděl ani, jestli to našel.

Budík začal drnčet a George s úlekem otevřel oči a napůl se posadil, než si uvědomil, co se děje. Poté vydechl a opět si lehl do postele. Snažil se vzpomenout, co se mu to zdálo, ale až na náznaky si nemohl na nic vzpomenout. ,,Už žádné přejídání před spaním," zabručel si pro sebe. ,,Jeden z toho pak má psychopatický sny."

Vydal se ven poměrně brzy. Navlékl si své zelenohnědé lovecké oblečení a narazil si svojí oblíbenou bobří čepici. Vzal si batoh se zásobami, popadl pušku, zavolal Archera a vyrazil na sever. Bylo překrásné ráno. Sice byla poměrně zima, ale Slunce zářivě svítilo a jeho lesk se odrážel od kapek rosy v trávě. George si začal pohvizdovat chytlavou písničku ,,I,ve been working on the railroad". Po nějaké době Archer zavrčel a krátce štěkl. George zpozorněl a podíval se na svého psa. Ten stál u blátivé stopy na zemi, očenichával ji, poté se podíval na svého pána a opět zaštěkal. George se sehnul u stopy a pečlivě si ji prohlédl. ,,Los. Pořádně velkej kus tohlecto. Tak toho si nenechám ujít. Archie, běž za ním."

Pes se skloněnou hlavou vyrazil dopředu. Cesta před nimi byla blátivá, a stopovat toto velké zvíře bylo poměrně jednoduché, ale poté přešlo do vysoké trávy. Přesto však za sebou zanechalo poměrně zřetelnou stopu, která se táhla stále k severu. Asi po hodině dorazil k rokli. Tady se poprvé zastavil a rozhlédl se. Tímhle směrem se už hodně dlouho nepustil. Celé dva měsíce měl z tohoto místa špatný pocit. Neuměl si to vysvětlit, ale ze severu cítil nějaký druh hrozby. Svedl to na paranoiu, ale stejně tuhle oblast nevyhledával. Archer pokračoval dál, ale po chvíli se zastavil a ohlédl se na svého pána.

,,Jasný, jde se," řekl George spíše pro sebe. Udělal několik pevných kroků a bylo to, jako by překročil nějakou bariéru. Nepříjemný pocit z něj spadl téměř okamžitě. ,,Koukám, že mi začíná už pořádně šíbat. Možná bych měl přejít na nějaké medikamenty, jak mi doporučil Edwardson." Zavrtěl hlavou a pokračoval dál. Prošel roklí a dorazil na menší planinu obehnanou skalami. A také drátěným plotem. George vytřeštil oči. ,,Proč by tady kdo něco stavěl?" Viděl pouze malý kousek za plotem, neboť zde rostlo mnoho stromů, které blokovaly výhled. George úplně zapomněl na losa. Byl zvědavý, co se nacházelo na tomto pozemku, který byl před několika měsíci zcela prázdný.

Stopy losa vedli podél plotu doprava, a George se opatrně vydal za nimi. Za plotem se zvedly skály, proto stále nic neviděl. Po chvíli dorazil k otvoru v plotě, ve kterém na zemi ležela zlomená závora. Byla tam také strážní budka a na ní nápis: ,,Základna Doktora Browna. Majetek Americké Armády. Vstup zakázán." Trochu níž pod cedulí byli cákance červené barvy. S bušícím srdcem George přešel blíže a seznal, že na zemi v trávě se válí vystřílené nábojnice. Ne, to nebyla barva, to byla...

,,Krev," pravil George šeptem. Archer začal čenichat u budky a krátce zavrčel. ,,Pokud to je tak, kde jsou těla?" Měl se teď obrátit a odejít. Zpátky domů, možná zavolat na okresní policii, ale rozhodně se v tomto místě nezdržovat. Ale zároveň cítil, že se MUSÍ podívat dovnitř. Jestli se tu něco stalo, tak přeci může pomoci. Párkrát si to zopakoval, až tomu sám uvěřil. Také uvěřil tomu, že zcela ignoruje to silné nutkání se jít dále, které s pomocí nemělo vůbec nic společného. Pevně sevřel pušku, překročil závoru a vydal se po cestě dovnitř. Ta vedla mezi dvěma skalami směrem k nějakému mělkému údolí. Tráva byla udupaná velkým množstvím nohou. Sem tam spatřil na trávě krev, nábojnice, a prázdné zásobníky, ale nikde žádná těla. Co je tohle, k čertu, za základnu, a co se to tu stalo? Obešel další skalisko a naskytl se mu pohled na první budovy. Byly z kovu, hrubě a narychlo přinýtované k sobě, jako by tohle měla být pouze dočasná základna, která měla být připravená rychle. Na stožáru vlála žlutá vlajka, na které byly dva zkřížené černé meče, a kolem toho nějaký nápis v arabštině. George překvapeně zamrkal. Teď by měl určitě odejít. Jestli ho chytí nějací arabští fanatici, určitě s ním udělají krátký proces. Ale stejně se rozhodl pokračovat dál. Stále na nikoho nenarazil, ať už mrtvého či živého, a jen několik náznaků ukazovalo, že se tu stal nějaký boj. Přešel k nejbližší budově a nakoukl do otevřených dveří. Vypadalo to jako zbrojnice, ale byla úplně vypleněná, nezůstalo tam zhola nic. Další velká budova vypadala jako ubikace, do které by se vešlo více než padesát lidí. Nikdo v ní nebyl, a nábytek a věci byly rozházeny všude kolem. Vzduch zde páchl smrtí. George vyšel ven a opatrně pokračoval dál. Všiml si, že je zde naprosté ticho a úplné bezvětří. Ačkoliv našlapoval do trávy, jeho kroky se mu zdály být hlasité. Před sebou spatřil malý zalesněný kopec, ale cesta pokračovala okolo něj, a on ji zatím stále následoval. Přešel k několika obrovským budovám, které vypadaly jako skladiště, ale i ony byly prázdné.

George pokračoval v této cestě, ale nacházel jen prázdná stavení. Nikde ani stopa po lidech, či tělech. Ticho bylo velice nepříjemné a atmosféra byla hustá jako černý sirup. Čím více kroků ušel, tím více cítil, jak mu srdce hlasitě buší. Obešel kopec, aniž by narazil na cokoliv zajímavého. Ať už se tu stalo cokoliv, někdo to tu dokonale vyklidil. Překročil most, který vedl přes potok, rozhodl se, že se podívá na kopec. Když stoupal nahoru mezi stromy, všiml si prvního člověka. Nebo toho, co z něj zbylo. Ve válce už viděl pár děsivých věcí, proto poměrně klidně vykročil k tělu, které bylo rozervané v pase. Bylo to tak, jak si myslel. Snědá tvář a hlava obalená šátkem. Arabský ozbrojenec. George nechápal, ale jelikož tohle bylo místo, kde našel první tělo, na vrcholu zřejmě nalezne ještě více odpovědí. Svoji loveckou pušku si přehodil přes záda a do rukou si vzal arabův kalašnikov. Pokud se skutečně střetne s ozbrojenci, chtěl mít u sebe pádnější argument. Stoupal tedy dál nahoru a na mezi stromy narazil na další tělo. A další. A další. Všichni potrhaní, jako by je někdo posekal mečem, či sekerou, a všechno to byli Arabové. Pak si George všiml další věci. Mrtvoly ležely směrem dolů, jako by byli pobiti při sestupu nebo útěku z kopce. Tady se už měl skutečně zastavit a zmizet odtud. Už to chtěl udělat, ale...

,,Pojď k nám. Chceme si hrát..." Tichý smích, jako rolničky.

Ne, nic přece neslyšel. Tohle bylo jen v jeho hlavě. George se zmateně rozhlédl, zbraň v pohotovosti.

,,Georgi..."

Byl to šepot, a přesto ten zvuk neexistoval. Byl to výmysl, úplná fikce. Ale i tak věděl, že ho něco volá. Proti své vůli pokračoval nahoru. Už neslyšel vůbec nic. Ani své našlapování, ani svůj dech, ba ani štěkání Archera v protestu.

Dospěl k vrcholu kopce. Tam spatřil tři další těla Arabů, tentokrát rozervané na jednotlivé končetiny. Leželi vedle černé kopulovité stavby, která nemohla být vyšší než tři metry. Pomalu, jakoby ve snu, se vydal směrem k ní.

Zmiz, hlupáku! Zmiz odtud! křičel na sebe v mysli. Vypadni odsud!

,,Jenom se podívám," řekl nahlas omluvným tónem. ,,Chci se jen mrknout. Musím se na to podívat."

Nevěděl, co s ním je, jako tělo jakoby šlo samo, a jeho mysl byla rozervaná na dva tábory.

Uteč, ty debile! Uteč! Chceš snad umřít?

Pomalu došel až k černému objektu. Pomalu napřáhl ruku a dotkl se ho. Byl studený, strašně studený, přesto zevnitř cítil teplo. ,,Co to jen je? Co to může být zač?" Nepoznával materiál, ze kterého to bylo postaveno, byl tak černý, že se zdálo, že vpíjí okolní světlo. A byl tak strašně hladký, jeho prsty po povrchu klouzaly úplně samy. Zevnitř začalo vycházet slabé bzučení.

Zmiz!

Obešel objekt a na druhé straně spatřil vchod, ne širší než dva metry. Zevnitř vycházela velmi slabá zelená záře. Bzučení zesílilo. Archer nespokojeně zaštěkal. George si ho nevšímal, postavil se před vchod a zadíval se do něj. Připadalo mu, jako by hleděl do černého pokoje, i ta záře vypadala, jako by vycházela z mnohem většího prostoru, než tomu tak skutečně bylo. Natáhl ruku dovnitř...

UTEČ!

...a pomalu vykročil vpřed, aby se mohl dotknout vnitřní stěny. Cítil, jak mu prsty projíždí slabá energie. Bylo to děsivé, ale zároveň i krásné. Archer přešel ke svému pánovi a zakňučel. ,,Podívej se na to, Archie," řekl George nadšeným hlasem. ,,Viděl jsi někdy něco podobného? Co to, probůh, je?"

,,Vstup, cestovateli..."

Aniž by si už dělal starosti s tím, co slyšel, či neslyšel, vešel dovnitř, a jeho pes, který se nemohl dívat, jak George mizí v temnotě, vešel za ním a přitiskl se mu k noze. Bylo cítit, jak se třese. George přímo před sebou nahmatal tlačítko. Položil na něj ruku.

Nemačkej to! Ať už musíš udělat cokoliv, NEMAČKEJ...!

George nemohl poslechnout. Nešlo to. Volání bylo silnější než on. V příštím zlomku vteřiny zmizel i s Archerem v oslepujícím zeleném záblesku. Odcestovali dále, než by si kdo mohl představit.